ÚVOD‎ > ‎Články‎ > ‎

Hlášení z pražského výtvarného plenéru

přidáno: 25. 6. 2012 11:55, autor: Kateřina Krausová


V pondělí 4. 6. 2012 si každý kolemjdoucí u vlakové zastávky v Nové Pace mohl klepat na hlavu. V pozadí nádražní budovy postávaly 3 dívky ve veselých kloboučcích s celkem 8 kufry. V čele této zpočátku malé výpravy stála vždy dobře naladěná p. prof. Káťa Krausová.  V 7:35 to všechno začalo. Přijel vlak jménem Karolína a pan průvodčí, když nás zahlédl, zvedl oči v sloup.

 Krajina kolem se míhala stále rychleji a naše expedice se postupně rozrůstala o několik dalších koček z 3. A.  Pravá honička začala v Chlumci n. Cidlinou, kde jsme měly tolik málo času na přestup a tak moc zavazadel. Do kupé jsme byly proto vybaveny „smraďochem“, sáčkem vydávajícím nelibou „vůni“, díky kterému jsme seděly samy a pohromadě. 

Dorazily jsme do Prahy. Tím jsme splnily první část náročné mise dnešního dne. Bludištěm, kterému se dnes moderně říká metro, jsme docestovaly až na Staroměstské náměstí. Ale co teď? Ve spleti starých uliček jsme však šťastně našly onen hledaný Dominikánský klášter.  Nejvíce nás na pokojích zaskočily bible a obrázky svatých, ale s tím se dalo počítat. S čím se ovšem nedalo počítat, byla dvě dlouhá patra s mnoha schody, které jsme však i s naším obrovským nákladem zdárně pokořily. Na pokoji jsme polehávaly, cesta nás zmohla. Ale volání Prahy „pojď mě prozkoumat“ bylo silnější, než naše únava. Popadly jsme tedy malířské desky a výtvarné potřeby a šly do terénu. Zpočátku naše kresby nevypadaly zrovna přenádherně.  V pondělí jsme usnuly, ani jsme nevěděly jak. Ráno nás probudil klášterní zvon, ohlašujíc mši v půl sedmé ráno. Jaká to nádhera!! Absolvovaly jsme několik výstav.  Ovšem nejvíc nás nadchla a inspirovala ve Veletržním paláci výstava cyklu obrazů Slovanská epopej Alfonse Muchy.

 Úterý bylo zajímavé také tím, že jsme měly prostor výtvarně rozebrat naše dosavadní výkresy, kresby, čmáranice a obrázky. Někdo jich měl méně, někdo více. Ovšem jak pravý mistr ví, nejde o kvantitu, ale o kvalitu. Úterý bylo nenávratně pryč. Do středečního rána jsme se probudily opět optimisticky naladěné. Dnes nás čekala další výstava obrazů Jakuba Schikanedera. K té musela každá z nás ulicemi Prahy nebo městskou dopravou do Valdštejnské jízdárny trefit sama. To se ukázalo jako nelehký úkol, ale jako vždy jsme to zvládly. Naše obrazy už byly v tuto dobu více propracované, detailní a lepší než kdykoliv jindy.

Středeční večer byl neopakovatelný. Tančily jsme v klášterní zahradě, ale nic netrvá věčně a nám se lepila smůla na paty. Už, už jsme chtěly zapalovat svíčky a vygradovat náš happeningový program, ale v tu chvíli odbila desátá večerní a jako duch se k nám ze své komnaty připlížil bíle oděný bratr Cyprián! „Já bych Vás chtěl poprosit o dodržování nočního klidu, již odbila desátá a to není čas na legraci.“ Řekl tichým hlasem a odešel. No, co teď? Vyrážíme do ulic Prahy. Jdeme za duchy s týmovým šátkem na hlavě. Tato sranda ovšem končí, jelikož nám dochází, že s nimi vypadáme jako orientální manželky šejka. A jak jistě všichni víme, Praha je v nočních hodinách plná cizinců, provokovat opravdu nechceme…..  Proto vymýšlíme další „srandičky“přímo na Staroměstském náměstí. A to se nám jako vždy daří. Naše živé sochy si fotí spousta lidí. Byl to opravdu špičkový večer, který  si každá z nás užila! 
Čtvrtek už byl smutnější. Malovaly jsme si poslední obrazy, užívaly si krás Prahy, naposledy si v Rajském dvoře Kláštera vystavily a rozebraly všechna naše díla. Těch, jak si můžete všimnout na chodbě u naší třídy, nebylo málo.  A nakonec, za odměnu, jsme navštívily dokonalou WOW show, představení  Černého divadla v pasáži Hybernia. Tohle úchvatné světelné divadlo plné přidaných efektů,  jen tak mimochodem, každému doporučuji!    Co ale nikomu nedoporučuji, to jest Václavská klobása, po které hrozí nebezpečná bolest břicha.
 Pátek byl pochmurný den, domů se nám moc nechtělo. A co víc, ve vzduchu viselo napětí, jak dnes zvládneme spleť přestupů v metru a nástup do vlaku. Co nikdo neočekával, bylo to, že jsme to zvládly bez větší újmy. Třikrát hurá pro splavené výtvarnice! Cesta byla únavná, dlouhá. Vagóny byly plné, ale i s tím jsme se popraly. A všichni jsme v pořádku dojely do svých domovů, kde nás čekal konečně řízek!

 

Eliška Másnicová a Markéta Sedláčková – 3.A


Comments