ÚVOD‎ > ‎Články‎ > ‎

Jak Mojmír ke štěstí přišel

přidáno: 21. 4. 2014 22:42, autor: Marián Klapka   [ aktualizováno 23. 4. 2014 4:36 ]

V pátek 11. dubna 2014 hrstka studentek ze 4. A vyrazila do 2. mateřské školy v Nové Pace předvést dětem pohádku Jak Mojmír ke štěstí přišel. Příprava pohádky byla závěrečnou prací z dramatické výchovy.

Děvčata měla celkem "trému" a ani jedna si nebyla stoprocentně jistá, že by se na pohádce nedalo ještě co zlepšovat. Termín byl ale stanoven a nedalo se s ním už nijak hnout, proto studentkám nezbývalo nic jiného než vydat ze sebe to nejlepší a dětem pohádku zahrát.

 A myslím, že jsme vůbec neměly důvod se strachovat, i když se pár z nás doučovalo text ještě před začátkem představení. Nakonec jsme se ale spolehly na improvizaci. Pohádku jsme si samy doplnily několika replikami, abychom do celého představení zapojily i děti. A to se rozhodně vyplatilo. Nestačily jsme se jich ani přímo zeptat a ony už samy aktivně odpovídaly. Také se říká, že v jednoduchosti je krása, proto jsme nevytvářely žádné složité kulisy ani kostýmy. Jednotlivé scény tvořily velké látky, které dané prostředí charakterizovaly. U kostýmů bylo jednotící černé tílko a legíny, každá postava si však kostým upravila podle sebe, aby více utvářel její charakter.  

Celé vystoupení proběhlo bez problémů a troufám si říct, že se nám i vyvedlo. Nepostřehla jsem žádné "přebrepty" a to ani ne ten tolik obvyklý u prince Mojmíra: „Vezmeš si mě za ženu?“ Největší úspěch u dětí však rozhodně vyvolala princezna Popletka. Děti se začaly popadat za břicha, jakmile se objevila na scéně. Snad za to mohly její velmi nápadné fousy, a když začala mluvit své nesmysly, musel se začít smát už každý. 

Děti z pohádky měly radost a my zase byly rády, že se jim líbila. Určitě bychom si pohádku zahrály ještě jednou, jenže maturita se blíží a nám teď nezbývá nic jiného než se učit, učit a učit. A všechny jen doufáme, že u ústních zkoušek nedopadneme jako princezna Popletka a nebudeme povídat samé nesmysly.

                                                                                                              V. Kastlová, N. Šrámková, 4. A





Comments